Vlčí stopy - Kapitola 1.

2. august 2013 at 14:54 | Luciférek |  Příběhy
Miluju noc. Miluju měsíc. Obzválště, když je v úplňku. Přemýšlím jestli se nevykradu ven z domu, abych mohla jít někde dál od lidí. Snad se nevzbudí můj pes a nezačne štěkat. Mám jenom matku... Otec zemřel při autonehodě, a nechci dělat mámě potíže. Nakonec se zvednu a obleču se. Opatrně otevřu dveře a tiše je zase zavřu. Obloha je bez mráčku. Měsíc jde vidět celý. Hvězd je tolik, že by se nedali spočítat. Vydám se tedy směrem k lesům, kde je uprostřed velký kopec, na který si většinou v noci sedám a pozoruju měsíc. Je to místo kde kromě mně nikdo nechodí. Sedím tam už přibližně 2 hodiny a pořád se necítím unavená, ale měsíc začíná zapadat a slunce už pomalu vychází. Musím se tedy vydat zpět domů, než se máma vzbudí. Když jsem blízko domu, vidím před ním stát mámu. Vypadá naštvaně a přitom vyděšeně a smutně. Tohle ještě odnesu. Jdu tedy pomalu k domu... ,,Mami!" zakřičím, aby si mě všimla ,,Michelle!!!" zakřičí a vrhne na mě nenávistný pohled. Když jsem přišla k ní, neřekla jsem ani slovo... Ale bez křiku se to boužel asi neobejde.
,,Kde jsi sakra byla?!" řve jak na lesy, ale já neodpovím a jdu do pokoje bez odpovědi. Zavřu se do svého pokoje a dokud máma neodejde do práce z něho nevylezu. Tak to dělám když něco provedu nebo se s mámou pohádám. Vždycky jsem si víc rozuměla s tátou. Ale ten tady teď není... Jediný člověk, který mě ještě dokáže pochopit, je moje babička. Od táty máma, pochopitelně. Ale nejezdím k ní moc často, protože babička a máma spolu moc dobře nevychází. Potom je tu už jen má nejlepší kamarádka Caila. Chodíme spolu do třídy. Rozumí mi víc než máma... Mnohem víc. Vždycky u mě přes víken přespí. Je pátek, takže dneska večer by měla přijít. Konečně někdo s kým si můžu trochu pokecat. Sice nejsem ten typ co furt mluví - právě naopak - jsem hrozně tichá. Ale i tak si někdy potřebuju s někým popovídat. ,,Crrrrrn!" někdo přišel, zřejmě Caila. ,,Jdu tam!" zařvu aby jsem se nemusela s mámou vidět. ,,Ahoj Cailo."
,,Ahoj! Konečně jsem vypadla z domu, tak jdem?"
,,Kam?"
,,Přece na párty, kam jinam?"
,,Na jakou párty??? O žádné nevím."
,,Aha... Ehm... Asi tě nepozvali..."
,,To nevadí. Vždyť víš že já na tyhle věci nejsem. Klidně běž i bezemě."
,,Na to zapomeň! Bez tebe prostě nejdu. Zůstaneme u tebe." řekne rychle a vklouzne do mého domu a jde směrem do mého pokoje. Zazubím se a jdu za ní. Zbytek dne a večera se koukáme na filmy. Když Caila usne, přisunu se blíž k oknu, abych mohla pozorovat měsíc.
,,Michelle..." někdo volá na mé jméno. Zní to jako ozvěna. Kde to jsem? ,,Kdo je to?" zeptám se, ale odpovědi se nedočkám. Je tu tma. Nevidím ani na svou vlastní ruku. Když se snažím najít nějaký zdroj světla, uslyším kroky. ,,Kdo je tam?" ptám se, opět marně. ,,Jdi vpřed a pravdu se dozvíš. Jdi zpět a lži znovu uslyšíš." uslyším, ale jako kdyby jen v mé hlavě. Tentokrát bez ozvěny. Kroky jsou hlasitější. Chvíly počkám, abych věděla, kdo to je. Dám ruce do kapes, protože v prostředí kde se nacházím, je celkem chladno. Něco v jedné kapse mám. Je to hranaté a má to tvar obdélníku. Zápalky! Jednu škrknu, abych věděla aspoň přibližně kde jsem. Stěny jsou kamenité... Jeskyně? To by vysvětlovalo tu ozvěnu. Když se rozhlédnu, uvidím muže, který se ke mě blíží. I když je těsně u mě, nejde mu vidět do tváře. Má ji zakrytou vlasama. Ani se na mě nepodívá a chytne mě za paži a zatáhne kousek dál. Pustí mě a konečně se na mě podívá. Má světle hnědé vlasy a azurově modré oči. Bude mu přibližně stějně, jako mě. ,,Musíš odsud zmizet Michelle." odkud zná moje jméno? A proč mám zmizet? ,,Proč - kdo jsi - a odkud znáš moje jméno?"
,,Na to teď není čas. Pojď." chytí mě za ruku a jde rychlým krokem, skoro ho nestíhám. Když uvidím světlo, jde vidět, že je noc. Když výjdeme z jeskyně ven, obklopují nás stromy. Jsme někde hluboko v lese. Provlečeme se mezi stromy, které mě šlehají do tváře a zanedlouho uvidím malý domek. Chlapec mi otevře dveře a já nejistě vstoupím. Rychle je za sebou zase zavře. Zapálí svíčku a sedne si. ,,Posaď se." pokyne mi a já si sednu na postel. ,,Odkud znáš mé jméno?" zeptám se znova, protože jsem velmi netrpělivá ,,To je dlouhá historie... Vše ti vysvětlím ale ne dnes. Je ti sedmnáct, že?" jak to proboha ví? ,,Jo, je. A tobě? A jak se jmenuješ?" zeptám se rychle ,,Rayley. A je mi osmnáct." dívá se mi do očí... Má neproniknutelný pohled. ,,Vem si tohle." řekne a podá mi nádherný náhrdelník s fialovým kamenem ,,Ne to si nemůžu vzít."
,,Ano máš pravdu, nemůžeš, ale musíš." řekne sebejistě a vstane. Naznačí mi abych se postavila. Postaví se za mě a dá mi náhrdleník na krk. ,,Za žádných okolností ho nesmíš sundat." sice nevím proč, ale přikývnu. ,,Ááááá!" vykřiknu bolestní, protože mám pocit že mě něco kouslo. ,,Michelle! Ne!" uslyším ještě Rayleyho poslední slova a začnu padat....
,,Rayley!" vykřiknu a uvidím Cailu jak na mě divně kouká ,,Kdo je Rayley?" potom mi to dojde. Byl to jenom sen. ,,Nikdo." řeknu trochu sklíčeně a vstanu. ,,Budu muset zase zajít za mámou, takže nejpozději dopoledne zase příjdu a můžem někam jít." řekne Caila povzbudivě a zamává. Jako první věc, co dělám když vstanu je, že se podívám do zrcadla. A musím říct že vypadám opravdu příšerně. Jdu se osprchovat a potom asi někam půjdu. Když se vysleču abych mohla jít do spchy, všimnu si, že mám něco na krku. Sundám si to, abych si to mohla prohlédnout pořádně. Chvíly si ho prohlížím a říkám si, že mi je poněkud povědomý - a v tom mi to dojde. Je to ten ze snu, který mi dal Rayley. Tak to je opravdu divné. Rayley říkal, že si ho nemám sundávat. Sice nevím proč, ale když vím že mé sny jsou možná dost opravdové, udělám to, co mi řekl.


Trošku jsem to vylepšila ;)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Luwasa | Email | Web | 12. august 2013 at 20:09 | React

Úžasné! ;-)
Když se jí zdál ten sen, běhal mi mráz po zádech! :-D

2 Luciférek | Email | Web | 13. august 2013 at 11:39 | React

[1]: :D Děkujíí =)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement