Vlčí stopy - Kapitola 2. Podivná kamarádka

3. august 2013 at 22:49 | Luciférek |  Příběhy
Když jsem vyšla ze sprchy, oblékla jsem se a nalíčila. Než jsem vyšla ven, vzpoměla jsem si, že jsem potřebovala říct Caile, že dneska odpoledne nebudu doma. Když jsem jí zavolala, nezvedala to. Štěstí, že mám číslo na paní Roseovou - mámu od Caily. ,,Dobrý den paní Roseová, dala by jste mi prosím Cailu?"
,,Caila u mě není - já myslela, že je s tebou?"
,,Byla, ale říkala, že za vámi musí jít a nezvedá mi telefon."
,,Hmm, to je divné. Skusím jí zavolat, kdybych se k ní dovolala, řeknu jí, že ti má zavolat. Dobře?"
,,Dobře. Děkuju vám. Nashledanou." řeknu a zavěsím. Nechápu, proč mi Caila lhala. Je spousta důvodů - třeba nějaký kluk - ale nevím jestli by mi ohledně toho musela lhát. Počkám až příjde, snad to stihne, než odjedu do Seatlu. Mám tam babičku a dědečka, které jsem neviděla už dlouho. Chtěla jsem, aby Caila jela semnou, ale máma by jí to zřejmě nedovolila. Budu tam asi měsíc, takže jsem chtěla jít ještě naposledy ven. Takže do svého oblíbeného lesa.
Když jsem se procházela v lese, přemýšlela jsem o spoustě věcí. Například o tom snu. Je to velmi zvláštní, protože když jsem šla spát, ještě jsem ten náhrdelník neměla. Ani jsem ho nikdy neviděla. Zajímalo by mě, jestli kdybych se ve snu zranila, měla bych tu ránu i ve skutečnosti. Raději budu doufat, že se nic takového nestane. A taky mi není jasné, proč mi Caila zatraceně nebere telefon. Když jsem šla přes louku, něco jsem viděla ležet na zemi. Šla jsem rychle k tomu, a zjístila jsem, že je to jelen. Mrtvý jelen. Když jsem si ho trochu prohlédla a uviděla jsem, že má na krku kousnutí. Nevěděla jsem vůbec, co by ho mohlo tak ošklivě pokousat. Kousnutí bylo čerstvé, takže věc, co tohle provedla, nebude daleko. A není to nic malého. Radši se vrátím zpátky. Když se otočím a udělám asi dva kroky, uvidím stopu. Lidskou stopu. Moje není, protože já mám na sobě boty. Tohle už začínalo být ale opravdu divné. Zrychlila jsem a když jsem byla na konci louky, uslyšela jsem prasknutí větviček ze strany, kam se chystám jít. Popošla jsem tři kroky zpátky, když se za mě někdo postavil. Nevím, kdo, ale cítila jsem přítomnost. Pomalu jsem se otočila a málem jsem vyletěla z kůže - byla to Caila. ,,Cailo! Nemohla jsem se ti dovolat a proč jsi mi lhala? A moment - co tu děláš?" vychrlila jsem na ni hned několik otázek najednou. ,,A Cailo? Proč jsi od krve? Co se stalo?!" strašně mě vyděsilo, když jsem si všimla že je Caila zašpiněná od krve. ,,To nic." řekla Caila a divně se na mě usmála. Začla se ke mě přibližovat. ,,Co to děláš?" ptám se zoufale, protože mi tu něco nehraje. Najednou se ke mě Caila přihnala bleskovou rychlostí a chytila mě tak pevně, že to až bolelo. ,,Cailo! Nech toho!" řvala jsem na ni, ale s ní to nijak nehlo. Začala jsem se bát. Začala se ke mě přibližovat - přesněji - k mému krku. Zavřela jsem oči a čekala jsem, co se stane. Cítila jsem její dech už na mém krku, když mě najednou zase rychle pustila a odtáhla se od mého krku. Otevřela jsem oči a uviděla Cailu na druhé straně louky, jak seděla opřená o strom, o který se chytla. Šla jsem pomalu k ní. Když už jsem byla skoro u ní, začala jakoby syčet. ,,Odejdi odsud! Hned!" zařvala tak, že jsem až nadskočila. ,,Cailo, co se to s tebou stalo?"
,,Zmiz! Rychle než ti budu zase chtít ublížit! Prosím Michell, běž!" řekla a dala se do pláče. ,,Já nikam nepůjdu, dokud mi to nevysvětlíš. Cailo, jsme nejlepší kamarádky. Beru tě jako svou vlastní sestru."
,,Teď se všechno změnilo."
,,Co se s tebou stalo?"
,,Stala se ze mě nestvůra. Vraždící nestvůra."
,,Jaká...Nestvůra?"
,,Upír. Jsem upír."
,,C-cože?"
,,Je to tak. Vysávám krev lidem a zvířatům, které potkám. Tebe jsem taky chtěla - neúmyslně - jsou to instinkty. Ale zabránil mi v tom ten náhrdelník co máš na krku." tak teď už asi vím, proč mi Rayley řekl, že si ho nemám sundávat. Talisman proti upírům, o kterých jsem doteď neměla ani páru. ,,Michell, už se spolu nemůžeme kamarádit. Sice mi brání ve vysátí tebe tvůj náhrdelník, ale já už nemůžu být mezi lidmi. Tohle je naposled, kdy se vidíme. Ten náhrdelník si za každou cenu nesundávej. Nikdy by tě nenapadlo, kolik je tu upírů. A nejen tady, ale i po celém světě. Sbohem Michell." řekla Caila se zaslzenýma očima, zvedla se, a utekla tak rychle, že jsem to ani nestihla zaregistrovat. ,,Sbohem Cailo..." zašeptala jsem a dala se do pláče. Už ji nikdy neuvidím. Z mojí nejlepší kamarádky je upír. Nejdřív táta a teď Caila? Co bude dál? Stratím úplně všechny, na kterých mi kdy záleželo? Nemůžu tomu uvěřit.

Trochu kratší, ale snad se vám bude líbit :)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 EI | Web | 3. august 2013 at 22:57 | React

Pokud máte zájem, navštivte můj blog. Věnuji se vlastní tvorbě, sci-fi, anime, mystice a spiritualismu, pc hrám, a propaguji výdělek pomocí pc, a do tohoto programu hledám společníky za účelem zvýšení výdělku. Díky!

2 Luwasa | Email | Web | 13. august 2013 at 8:47 | React

Moc se líbilo... ;-) A krátkost - nevadí... ;-)
Fakt wow! :-O ;-))

3 Luciférek | Email | Web | 13. august 2013 at 11:38 | React

[2]: To jsem ráda =)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement