Vlčí stopy - Kapitola 5. Ztracený náhrdelník

6. august 2013 at 16:24 | Luciférek |  Příběhy

Ták, tady je další kapitolka ;)Doufám že se vám bude líbit =)


,,Michelle, vzbuď se."
,,Ehm?" zamžourám a pootevřu jedno oko.
,,Letadlo přistává." najednou si bleskově sednu.
,,To jsem tak dlouho spala?!" nemůžu uvěřit, že bych zvládla spát víc než 9 hodin.
,,Ano. To bylo zřejmě kvůli té nehodě s upírem."
,,Asi." zývnu si a protáhnu se. Už se těším, až mi Rayley odpoví na věci, které nutně potřebuju vědět.
,,Když jsi usnula, přisla sem tvá máma. Řekl jsem jí, že jsi byla hodně unavená. Dělala si starosti, že spíš tak dlouho. Něco jsem jí namluvil a ona uvěřila. Potom jsem jí ještě řekl, že se znám s vaší babičkou, takže pojedu s vámi." mrkl na mě a šibalsky se usmál.
,,Lháři," zazubila jsem se na něho.
,,Co krk?" naklonil hlavu k mému krku.
,,V pohodě." řekla jsem klidným tónem, i když mě to ještě trochu bolelo. Potom jsem viděla, jak k nám míří máma. ,,Pojďte děti, jdeme." řekne a pokyne nám rukou. Děti? Pche. Když jsme vstali, Rayley mě chytl za ruku. Hodně mě to překvapilo. Když si to uvědomil, otočil se ke mě. ,,Och, promiň. Nevím co mě to popadlo." řekl tiše a celý zrudl. Potom jsme se táhli za ostatními lidmi, aby jsme se mohli dostat k východu. Když už se konečně dostaneme ven, Rayley nás zavede ke svému autu. ,,Nemám řídit?" nabídne se máma.
,,Ne, to je dobrý." opáčí Rayley a nasedne do auta. Máma si sedne na místo spolujezdce a já dozadu. Celou cestu nikdo z nás ani nepípne. To ticho mě znervózňuje. Když jsem uviděla dům babičky, ulevilo se mi. ,,Rayley, a kde ty vlastně bydlíš?" zeptám se ho, protože se o tom ještě nezmínil.
,,Vlastně hned vedle tvé babičky, v tom oranžovém domě." ukázal na dům vedle toho babiččiného. Rayley zaparkoval a já hned vystoupila z auta. Šla jsem ke dveřím u babiččiného domu a zaklepala. Když se dveře otevřeli, stála v nich malá, stará paní.
,,Ahoj babičko," pozdravila jsem jí s úsměvem.
,,Zdravíčko Michelle. Tak konečně jste dorazili. Pojďte dovnitř." pokynula nám babička rukou, aby jsme šli do domu. Rayley nervózně přešlapoval.
,,No...Já... Radši půjdu domů. Tak ahoj zítra Michelle. Nashledanou." řekl Rayley a odešel k domu vedle. Já se otočila zpátky k babičce a vešla dovnitř. Šla jsem do svého pokoje. Nebo spíš do pokoje, kde jsem byla vždycky, když jsem byla u babičky. Vybalila jsem si a mezitím jsem si všimla, že se začíná stmívat. Tohle město jsem moc v lásce neměla. Nikde v blízkém dosahu zde nejsou žádné lesy. To mě frustrovalo. Když si babička povídala s mámou, bylo to nekonečné. Raději jsem zůstala v pokoji. A potom mě něco napadlo. Mohla bych se podívat do pokoje k mámě, jestli nemá můj náhrdelník. Nakoukla jsem ven z pokoje, jestli jsou zabrané do své debaty, a potom jsem opatrně vyklouzla z pokoje. Nejhorší bylo, že mámin pokoj byl až na druhé straně domu. Když už jsem se k němu dostala, otevřela jsem dveře. Máma si ještě nestihla vybalit. O to by to možná šlo lépe, jestli si tedy ten náhrdelník schovala do tašky. Přistoupila jsem k posteli, kde máma měla položenou tašku a tišše jsem jí otevřela. Začla jsem se v ní hrabat. Samé normální věci. Nakonec jsem našla nějakou zvláštní krabičku. Byla na klíč.
Do háje. Začla jsem se opět hrabat v té tašce a vytáhla jsem peněženku. Podívala jsem se do ní a našla jeden malý klíček. Bingo! Máma nemá moc dobré schovky. Otevřela jsem krabičku. Ano! Byl tam můj řetízek. Nemůžu uvěřit, že to máma opravdu udělala. Vzala jsem náhrdelník do ruky a klíček i krabičku jsem zase dala zpátky do tašky. Najednou se ale otevřeli dveře.
,,Co tady děláš Michelle?" máma stála ve dveřích s rukama v bok a pronikavě se na mě dívala.
,,Já jen - potřebovala jsem nějaké peníze a nechtěla jsem rušit váš rozhovor s babičkou." doufám, že mi to uvěří.
,,Aha. To vyřídíme zítra, ano? Jsem totálně unavená."
,,Dobře. Dobrou." řeknu a co nejrychleji výjdu z pokoje a zabouchnu dveře. Když jsem se vracela do pokoje, doslova jsem letěla. Musím si opatrovat svůj náhrdelník.
Vůbec se mi nechce spát. Ani se nedivím. Natáhnu se na postel a upřu pohled do stropu. Proč mi máma vzala ten náhrdelník? Tahle otázka mi pořád probleskovala hlavou. Najednou někdo vpadl do pokoje. Chtěla jsem zaječet, ale dotyčný mi dal svou ruku na pusu.
,,Psssst! V klidu, to jsem já," bože můj ten mě vyděsil!
,,Rayley! Tohle mi nedělej!" zamračím se na něho. Prohrábne si vlasy a posadí se na mou postel.
,,Co tady děláš?"
,,Chtěla jsi přece pár odpovědí, ne?" usmál se na mě a já hned chtěla začít, ale Rayley zvedl ruku.
,,Tady ne. Pojď zamnou." vstal a vyklouzl oknem. Chvíly jsem váhala, ale nakonec jsem to udělala taky. Musela jsem někdy jít klusem, abych ho dohnala.
,,Kam to jdeme?" zeptám se ho, když ujdeme tak tři sta metrů.
,,Do lesa." tady nějaký les je?
,,Kam? Vždyť jsou tady jen domy,"
,,Ten náhrdelník už máš. Neslouží jenom k odtáhnutí upírů od svého krku, ale i k teleportaci na jedno místo." tak tohle je zajímavé. Když už jsme ušli tak nejméně dva kilometry, zastavil se.
,,Tady se teleportujeme. Vytáhni svůj náhrdelník." vytáhla jsem ho, a když ho vytáhl i Rayley, všimla jsem si, že jeho kámen je černý. Když jsem se ještě jednou podívala na ten svůj, byl bílý. Jak to?
,,Teď se soustřeď a opakuj po mě: Ohni, dodej nám sílu. Vodo, dej nám odvahu. Země, pomoz nám k odchodu. Vzduchu dones nás na místo." zopakovala jsem to po něm a najednou nás začal oblopovat takový zvláštní... Vír. Zavřela jsem oči, a když jsem je otevřela, stála jsem na místě, na kterém jsem už byla. Byl to ten domeček z mého "snu".

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Luwasa | Email | Web | 13. august 2013 at 9:14 | React

Chudák Michelle :-D ta z něj musí mít infarkty xD

2 Luciférek | Email | Web | 13. august 2013 at 11:29 | React

[1 =DDD

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement